6. Záseky a náročné situace

00:17 Alice

Vítejte u podcastu Z Marsu a jeho první série Mentorem ve škole. Tentokrát na téma Záseky a náročné situace. Od mikrofonu dnes opět uslyšíte Taťánu Beránkovou Císařovou, pedagožku a tvůrkyni vzdělávacích programů. U stolu také sedí Tomáš Vavrda, zakladatel společnosti Adaptivio, podnikatel, vizionář a inovátor ve vzdělávání. Já jsem Alice Budová a tímhle podcastem vás provedu. Jsem koučka a facilitátorka pro multipotenciální jednotlivce a týmy a spolu s Táňou a Tomášem natáčíme podcast pro každého, kdo mentoruje ve škole nebo o tom teprve uvažuje.

00:57

Ahoj, Alice. Ahoj, Tomáši. Ahoj, vy dva. Ahoj, Táňo. Ahoj, Tomáši.

01:05 Alice

Dnes to bude trochu nestandardní. Nepůjdeme přes otázky, ale přes konkrétní situace, které se vám nebo mentorům, s nimiž jsme v kontaktu, nejčastěji stávají. Bývají komplikované, zaseklé nebo matoucí a nefungují tak, jak jsme si představovali. Podíváme se na tyhle modelové situace a vy nám nasdílíte tipy a zkušenosti, co vám zafungovalo. Než začneme, přichází blok rychlých mentorských otázek.

01:42 Alice

Plakat, nebo se smát?

01:45 Taťána

Rozhodně projevovat emoce.

01:47 Tomáš

Souhlasím. Ve škole to není úplně běžné.

01:52 Alice

Napadne vás věta, kterou vám student zaručeně vyrazí dech?

01:56 Taťána

Když se mě po dvou měsících práce zeptají: „A kdy začneme podnikat?“ Přitom už to dva měsíce dělají.

02:07 Tomáš

Mně určitě vyrazí dech, když přijdou a řeknou, co jim na naší práci připadalo přínosné.

02:20 Alice

Když tě pochválí.

02:21 Tomáš

Když mě pochválí.

02:25 Alice

Než se do toho pustíme, Tomáši, mohl bys stručně vystihnout nejčastější podoby spolupráce nebo vstupu mentora do školy?

02:37 Tomáš

Od krátkých návštěv z různých důvodů: zpětná vazba na projekt, odborník, který přijde na rozhovor o své práci nebo motivovat vlastním příběhem. Od hodinových až dvouhodinových návštěv přes speciální vstupy, třeba jako porotce v soutěži, hodnocení projektů a zpětnou vazbu, až po dlouhodobou spolupráci. Mentor může být průvodcem při projektu nebo se zapojit do tandemové výuky, kde je celý rok po boku učitele.

03:31 Alice

Čeká nás několik konkrétních situací. Vždy nás do nich trochu uvedu a vy se budete střídat s tipy a doporučeními. První situace: skupina je zaseknutá a neví, jak dál. Studenti nekomunikují, při vstupu do třídy je rozpačité ticho, nesedí spolu a nedodávají výstupy. Co s tím?

04:08 Tomáš

Proč je zaseknutá?

04:10 Taťána

Pomůže zmapovat, co prožívají, jestli nejsou po písemce z matematiky nebo před ní. Zeptat se: „Jak se máte? Co vás dnes čeká? Co jste zažili?“ Může pomoci emoční teploměr nebo ukázání palcem nahoru či dolů, jak se cítí. Potřebuji vědět, zda je to únava, nebo silná emoce. Podle toho postupovat dál, navrhnout cíle hodiny a přizvat je, aby je upravili nebo navrhli něco jiného. Když ani to nepomůže a skupina dál mlčí, obrátit se na konkrétní tiché týmy a lidsky se zeptat: „Co se děje? Co děláte? Co jste udělali?“ Vždy z toho něco vyleze.

05:21 Tomáš

Nedávno jsme měli takovou skupinu. Vždy byli tiší, což bylo matoucí, ale současně přestaly být výsledky. Zeptal jsem se, co se děje, a krčili rameny. Pak jsem skoro mimochodem řekl: „Vypadáte unaveně. Je to tím, že je pátek?“ Řekli, že ano, ale nedalo mi to a ptal jsem se dál. Najednou se otevřel velký problém. Začali říkat, že jsou velmi naštvaní, ne na sebe, ale na nějakou vnější situaci, a nevidí, jak ji řešit. Otevřelo se to, ale byli na hraně toho, jestli se budou chtít svěřit.

06:34 Taťána

Člověk nemůže pokračovat ve svém záměru a doufat, že je to rozhýbe. To se většinou nestane. Už možnost o tom promluvit jim uvolní kapacitu se do něčeho pustit. Když je to složitější, musíme to řešit, než začneme další práci.

07:01 Alice

Druhá situace: někdo se jen veze a nic nedělá, zatímco vůdčí osoba má všechno pod palcem. Tyhle role nebo skupinky se čím dál víc vzdalují a stěžují si na sebe: „Ten nepřišel, ten to zase nepřinesl.“ Vůdčí osoba versus pasivní zbytek skupiny.

07:35 Taťána

Důležitá je prevence. Když vím, že budou studenti dlouhodobě skutečně spolupracovat, budou na sobě závislí a budou mít společný cíl, musím je na to připravit. Není samozřejmé, že to umějí v jakémkoliv složení. Nejdřív se poznávají v různých situacích, sami sebe i v týmu, a zažívají různé role. Ve škole se to děje, ale nemusí si to vybavit, proto je dobré podobnou aktivitu zařadit. Dáváme tím najevo, že každý člen je platný.

08:26 Taťána

Druhá rada je vhodně vybrat kritérium, podle kterého týmy vzniknou. Ne vždy je dobré stavět je podle kamarádství a zaběhlých třídních vzorců. Snažíme se je promíchat, jak říkám, jako špagety. Po několika hodinách už někdy ani není vidět, jaké vzorce ve třídě původně byly. Podporujeme vznik týmů podle obsahu a tématu, které studenty láká, spíš než podle lidí ve skupině. To ale předpokládá vyspělejší skupinu a čas, během kterého se mohou zažít v různých situacích.

09:16 Tomáš

Já jako mentor tohle často neovlivním. Přijdu k hotovému týmu, který už nějak funguje. Mohu vidět vzorce a znát přístupy, ne tolik řešit věci za ně, ale pojmenovat je a nechat je najít řešení. Alespoň ve vyšších ročnících střední školy jsou v tom překvapivě samostatní. To, že se dají dohromady kamarádi, může být dobrá zkušenost. Nechat je to zkusit, místo abychom říkali: „Nedělejte to.“ Stejně by neposlechli. Někdy to funguje, někdy selžou. Pak to můžeme bezpečně analyzovat a pomoci jim přijít na příčinu.

10:37 Tomáš

Třeba: „Nepracuje se vám spolu dobře, protože spolu odpoledne chcete jít ven.“ A oni: „Přesně tak.“ „A to je těžké, viďte?“ „Je to peklo. Pracovat s někým na něčem závažném a zároveň chtít udržet úplně pohodový vztah. Vzniká pnutí a nevíme, co s tím.“

11:07 Taťána

Co to ještě může podpořit? Tyto procesy jsou dlouhodobé, někdy se podaří víc, někdy méně. Je dobře, když si cestu najdou sami, ale někdy neznají ani nástroje, jak zapojit každého. Aktivnější lidé berou věci na sebe, protože chtějí mít splněno nebo jsou zodpovědnější. Ti pasivnější jsou rádi, když se někdo postará.

11:44 Taťána

Funguje mi učit skupiny zapisovat si, co dělají, kdo za to odpovídá a kdy to má být hotové. Vidí pak, co práce obnáší a na co se rozpadá. Po čase si rozdělí role a přesně vědí, jaké činnosti k nim patří. Potom si dokážou kvalitně dávat zpětnou vazbu. Je důležité pravidelně si sednout a třeba díky této evidenci mluvit o tom, jak kdo pracuje, aby to nelovili z paty. Strategie je, aby byl každý v týmu vidět a měl srozumitelnou odpovědnost, dopředu odsouhlasenou a zaznamenanou.

12:48 Tomáš

Nastoupí do toho intuitivně, ale je potřeba včas nabídnout podněty, jak práci přeskupit. Tým nejdřív většinou funguje tak, že všichni dělají všechno. Každý se chopí toho, co mu jde, a všichni mají trochu tendenci to vést. Chvíli je v tom nechat a pak říct: „Teď vidíte, že je toho na vás moc. Co kdybyste se rozdělili podle rolí?“ Pomoci jim ty role najít a přeuspořádat práci.

13:27 Taťána

Napadá mě také situace, kdy se někdo jen veze, protože je nesmělý, ostýchavý nebo nemá sebevědomí. Bojí se, že odvážnější neformální vůdci neuznají jeho nápady nebo kvalitu práce. I takového člověka je potřeba podpořit a všímat si toho. Většinou pomáhá spojit ho se zbytkem skupiny a pomoci mu představit názory nebo práci. Často pak ostatní řeknou: „To je dobrý nápad, proč to neřekl nebo neukázal?“ Tady je potřeba trochu popostrčit a ochránit.

14:34 Alice

Třetí situace: úkol je za hranicemi možností studentů nebo skupiny. Tým se nám zavařil. Je toho moc, přichází panika a zahlcení. Energii a chuť mají, ale nevědí, jak se zorientovat a co dál.

14:53 Tomáš

Jako u všeho musíme hledat důvody. Stanovili si příliš velký cíl? Pak pomůže ho zmenšit nebo si sehnat někoho dalšího. Musíme dělat věci po krůčcích, Řím také nebyl postaven za den. Je to jejich učení: naložili si příliš mnoho, tak jim pomoci snížit laťku.

15:41 Tomáš

Co ale možná není ve školách intuitivní: jednou sestavený tým nemusí být konečný. Někdo v něm nemusí mít prostor a mohl by naopak posunout jiný tým, který na svůj cíl nestačí. Je v pořádku říct: „Změň tým.“ Je to ze života. Když ti nesedí práce, můžeš si vybrat jinou. Není nutné vydržet někde jen proto, že tě tam postavili.

16:20 Taťána

Napadá mě i jednoduchá věc. Když poprvé zažívají zahlcení, které vychází ze zájmu, pomáhali jsme jim s organizací času. Konečně pochopili, k čemu je diář, a začali si aktivity vědomě organizovat, aby je dobře poskládali. I to byl jeden z našich zásahů.

16:55 Alice

Poslední, čtvrtá situace: silné emoce. Vstoupím do třídy a vnímám, že se něco děje, možná neverbálně. Někdo je rudý, jiný má uštěpačné poznámky, někdo nás vezme stranou a sdělí problém. Co v takové situaci dělat?

17:21 Tomáš

Pro mě je základ vůbec si toho všímat a vnímat, co tam probíhá. Tím je podle mě půlka problému vyřešená. Horší je, když jedeme dál, přestože tyhle situace nastávají.

17:41 Taťána

Je to těžká situace. Pro mě je základ jejich emocím věřit. Je to pravdivý projev, i když jen část může souviset s naší aktivitou a další část má jinou příčinu. Nejlépe mi vychází pomoci emocím vybublat, ale ne jako úplný gejzír. Aby je dokázali projevit a necítili se přitom trapně. Pomalu je z nich dostávat. Někdy proud vyplyne, někdy ne. Teprve potom cítím prostor s nimi něco řešit.

18:37 Taťána

Vytvořit klid a bezpečí, prostor odšpuntovat, nechat emoce ven a být u toho. Nikomu nestranit, protože nerozumíme všemu, co se dělo, jen držet prostor. Potom jim umožnit, aby se trochu zahojili a oklepali. Pak jsou připravení řešit příčiny a společně hledat řešení. Neříkat: „Co to tady děláš? Proč se takhle projevuješ?“ Ani na ně hned netlačit: „Zastavíme to, nikam to nevede. Řekneme si, kdo co udělá, a konec.“ To by nepadlo na úrodnou půdu.

19:30 Taťána

Člověk opravdu nikdy neví, v čem se ocitne. Zvlášť středoškoláci mají hodně emocí a podle mě potřebují podpořit a potřebují je prožívat.

19:45 Alice

Díky moc, byly to zajímavé situace. Poznamenala jsem si společné jmenovatele. Opakovaně jste zmiňovali zjistit proč: co je za situací a jak jsme se do ní dostali. To významně ovlivňuje další postup. Pomoci ji pojmenovat, něco odšpuntovat a vyslechnout. Přinášíte také konkrétní pravidla, principy a nástroje, třeba pro organizaci práce, delegování a zpětnou vazbu. Slyšela jsem podporu: „Je to v pořádku, je to proces,“ dodat energii a odvahu. A nic není konečné. Jdeme do praxe, něco zkusíme, vyhodnotíme a možná znovu přeuspořádáme. Je to živý organismus, který se posouvá dopředu.

20:56 Alice

Jsme na závěru dílu Záseky a náročné situace. Poslední stručná otázka pro vás oba: co vám osobně pomáhá zvládat tyhle situace s nadhledem a nenechat se jimi pohltit? Máte nějaké doporučení?

21:20 Taťána

Pomáhá mi připomínat si, proč to dělám: aby se v těchto situacích ocitli, naučili se jimi projít a já mohla být průvodcem. Když se to děje, jsem hodně v přítomnosti a řeším to s nimi. Potom mi pomáhá promluvit si s Tomášem a zeptat se, co se tam dělo. To vyplavání na povrch je pro mě léčivé: usadíme to na zem a profesně si popovídáme, co se asi stalo.

22:01 Tomáš

Pomáhá mi uvědomit si, že se mě ty situace týkají stejně jako jich. Mohu jim ukazovat, jak je řeším já. Svým způsobem je to snadné, protože čerpám čistě z vlastní zkušenosti a nemusím mít nic zvláštního nastudováno.

22:25 Alice

Skvělé, to je pro tenhle díl všechno. Jsme na konci, mockrát děkuju Táně a Tomáši.

22:30

My děkujeme. Děkuju.

22:33 Alice

Chci poděkovat, že nás posloucháte, a hlavně za to, že skrze mentorování studentů měníte svět kolem sebe k lepšímu.

22:43 Alice

Za tímto podcastem stojí Adaptivio, česká společnost, která pomáhá firmám, školám i jednotlivcům měnit svět kolem sebe a nečekat přitom na souhlas. Propojuje byznys, technologie a vzdělávání, protože dobré nápady málokdy respektují organizační strukturu. Místo dalších úvah, jestli to půjde, navrhuje něco vyzkoušet.