5. Týmová dynamika

00:18 Alice

Ahoj, vítejte u podcastu Z Marsu a jeho první série Mentorem ve škole. Tentokrát na téma Týmová dynamika. Od mikrofonu dnes opět uslyšíte Taťánu Beránkovou Císařovou, pedagožku a tvůrkyni vzdělávacích programů. U stolu také sedí Tomáš Vavrda, zakladatel společnosti Adaptivio, podnikatel, vizionář a inovátor ve vzdělávání. Já jsem Alice Budová a tímhle podcastem vás provedu. Jsem koučka a facilitátorka pro multipotenciální jednotlivce a týmy a spolu s Táňou a Tomášem natáčíme podcast pro každého, kdo mentoruje ve škole nebo o tom teprve uvažuje.

00:58 Alice

Ahoj, Táňo.

00:59 Taťána

Ahoj, Alice.

01:00 Alice

Ahoj, Tomáši.

01:01 Tomáš

Ahoj.

01:02 Alice

Jak se máte?

01:03

Dobře.

01:05 Alice

Dnešní téma je týmová dynamika. Minule jsme se bavili o tom, jak se seznámit se studenty a navázat s nimi dobrý vztah. Pořád jsme ale mluvili o jednotlivcích. Dnes přidáme rozměr toho, že je to skupina individuálních osobností, které mezi sebou mají vztahy, vazby a dynamiku. Budeme se bavit o tom, jak to rozpoznat, ustát a jak s tím pracovat. Než se do toho pustíme, pojďme na rychlé mentorské otázky.

01:49 Alice

Cukr, nebo bič?

01:51

Dávám přednost vnitřní motivaci. Cukr a bič mi připadají založené na vnější motivaci.

02:00

Souhlasím. Pro učení mi ani jedno nepřipadá formující.

02:09 Alice

Jak poznáte, že tým funguje dobře?

02:11 Tomáš

Obecně podle toho, že se mu daří naplňovat cíl, který si vytyčil. Ve škole pravděpodobně dobře fungovat nebude, ale to je součást učení.

02:32 Taťána

Pro mě je to to, že když vejdu do třídy, téměř si mě nevšimnou, protože už diskutují a na něčem pracují. Nečekají, až řeknu: „Teď máte začít pracovat.“

02:50 Alice

Pohádat se, nebo zamést pod koberec?

02:52 Tomáš

Na prvním místě ani jedno, na druhém pohádat se a na třetím zamést pod koberec. Jsme ale lidé, stává se všechno a myslím, že je potřeba k tomu být tolerantní.

03:09 Taťána

Já bych potřebovala variantu „vyndat to ven a nepohádat se“. Umět to vykomunikovat a učit se to.

03:23 Alice

U týmové dynamiky potřebujeme v tandemu učitel–mentor rozlišovat, kde jde o jednotlivé situace a vztahy mezi studenty a kde o trend, který z nich vystupuje. Bavíme se o dynamice celého týmu v kontextu cíle nebo projektu. Nechceme se zaseknout na tom, že je Jarda naštvaný na Marušku nebo se někdo špatně vyspal. Hledáme, jak pracovat s týmem jako s celkem. Čeho si můžeme všimnout, když vstoupíme do třídy? Jaké projevy týmové dynamiky vnímáte nejčastěji?

04:23 Taťána

Složitější vztahy na první pohled neuvidíme. Můžeme se ale orientovat podle toho, kdo s kým sedí a jak. Zřejmě tam budou nějaké vazby a možná i stereotypy. Také můžeme pozorovat, kdo je pro třídu důležitý: kdo za ni mluví nebo na koho se většina třídy dívá, když něco říkám.

05:01 Taťána

Někdy je i beze slov poznat, odkud vítr vane. Někdy je to těžší, ale většinou se to poznat dá.

05:09 Taťána

Na první pohled třicet lidí a mapu jejich vztahů nerozklíčujeme. Pokud s nimi chci pracovat skupinově, je dobré dělat různé hry a aktivity, při kterých mohu vztahy lépe číst. Zorientuji se v terénu dřív, než se pustím do nějaké zodpovědnější práce.

05:40 Taťána

Pro učitele i mentora je podle mě důležité v první fázi zachytit extrémy. Hodně zapálené jedince, kteří mohou motivovat ostatní, i odstrčené, které chceme zapojit. A také ty, kteří se chovají bořícím způsobem. Neznamená to, že jsou to bořiči, ale takové chování je dobré mít v merku.

06:15 Tomáš

Napadá mě jedna velmi zajímavá zkušenost. Vznikl tým, který měl s projektem tah na branku. Po nějaké době v něm ale bylo zvláštní napětí. Byla tam vůdčí osobnost, slečna, prototyp energické manažerky. Pak další dva nebo tři lidé, kteří hodně pracovali, a zbytek, který skoro nepracoval. Měli pocit, že jim to nefunguje. Ona sama navrhla: „Já vlastně pro vás nejsem dobrý vůdce.“ Vybrali si někoho jiného ze svého středu a ona ustoupila. Nevím přesně, ale možná na ně byla příliš velký tahoun a všechno by šlo za ní. Zvolili někoho jiného a všechno se narovnalo.

07:50 Alice

To zní zajímavě. Ve jménu hledání udržitelnosti v týmu je to dobrý experiment: ne vždy se ten, kdo má zrovna nejvíc energie, hodí do dané pozice. Jakými fázemi tým prochází? Jakou dynamiku zažívá a jaké nejčastější kroky z toho můžeme vytáhnout při pohledu z nadhledu?

08:23 Taťána

Podle obecné teorie, která vychází ze skupinové dynamiky všech týmů, nejen těch školních, je první fází utváření. Týmy poprvé vznikají a není to samozřejmost: jednotlivec se stává součástí užšího celku. Nejde to lehce, protože v této fázi má každý potřeby hodně zaměřené k sobě. Je důležité budovat pocit bezpečí v novém složení.

09:11 Taťána

V další fázi si začnou vymezovat, jak to kdo v týmu má. Začíná boj o hierarchii a postavení. Pokud už máme vůdce, může vůči němu vzniknout odpor: „Já s ním nesouhlasím.“ Tato fáze se jmenuje bouření. Pokud ji tým zdárně překlene, začíná vznikat „my“ a vytvářejí se skupinové normy: naše pravidla a způsoby řešení situací. Už víme, kdo se jak projevuje.

10:00 Taťána

Když dobře projdeme i stanovováním pravidel, dojdeme do fáze výkonu. Tým jede jako dobře naladěný hudební nástroj nebo vyladěné auto. Není tolik potřeba zasahovat a hlídat, naopak by to možná škodilo. Všechny fáze je potřeba reflektovat, aby se studenti naučili, čím prošli, a věděli, že to nebyla náhoda.

10:40 Alice

Vždycky mi pomáhalo uvědomit si, že každá fáze je přirozená. To, že se lidé pohádají, nerozumějí si a vymezují si prostor, je součást procesu. Kdyby se to nedělo, možná by to jen vybublalo později. Zároveň to pro mě může být mikrodiagnostika. Fáze se proměňují, můžeme se do některé vrátit, třeba když přibudou dva žáci. Když přijdu do nového kolektivu, mohu s učitelem nebo partnerem v tandemu probrat, v jaké fázi asi jsou. Podle vztahů a toho, jak dlouho se znají, zkusíme odhadnout, co se děje. A tomu přizpůsobit aktivity: potřebují se spíš skamarádit, nebo nástroje pro zpětnou vazbu a rozdělení práce?

12:16 Taťána

Oproti firmám tu vidím jednu výraznou odlišnost: emocionální prožívání. Možná všechno prožívají ještě silněji. My musíme stát pevně nohama na zemi a provést je tím, ne ulétávat s nimi. Vědět, že je to přirozená součást, a pomoci jim fází projít. Asi by jí prošli i přirozeně, ale mohlo by to trvat mnohem déle. Když máme na projekt omezený čas, je důležité zasahovat, aby se nebrodili příliš dlouho a mohli postoupit dál.

13:01 Tomáš

Pro mě jako mentora je důležité vědět, jestli se to už učí jinde, znají teorii a učitelka to s nimi probírá. Pak mi stačí uvědomit si, v jaké fázi jsou, a respektovat ji. Nebo je součástí mého vstupu i pomoci jim se v tom vyznat a něco se o tom naučit.

13:35 Alice

Líbil by se mi konkrétní příklad. Vzpomenete si na situaci, která vás zaskočila nebo jste se jí zalekli, ale pak jste si řekli: „Teď je to jasné, jsou v téhle fázi, a podle toho budeme postupovat“?

13:55 Tomáš

Připomenu, že s Táňou učíme hlavně podnikání. Studenti tvoří vlastní projekty a mají se naučit sami něco nastartovat, aby na tom pak dokázali vydělat peníze. Každý rok pravidelně přijde alespoň jeden tým a řekne: „Nevíme, co dál, jako tým jsme úplně rozsypaní.“ Přijdou překvapivě připravení a umějí problém pojmenovat. Nebo přijde polovina týmu: „Máme velký problém s druhou polovinou, ale jsme kamarádi a nevíme, co dělat.“ Tohle se stává každý rok.

15:02 Taťána

Častým problémem je, že nositel myšlenky, vizionář, je po čase roztrpčený, že ostatní projektem nežijí tak jako on. Začne si uvědomovat práci, která ho čeká: bude je muset motivovat a ještě to nikdy nedělal. Tady vidím velký prostor pro učitele i mentora: pomáhat mu přijímat roli vůdce, i to, že je jí trochu oddělený a ostatní nejedou ve stejné linii jako on.

15:56 Taťána

To si vybavuji i ze svých častých případů v týmech. Vůdce byl naštvaný na ostatní, že to neprožívají stejně, a oni měli pocit, že nejsou dost oceňovaní. Plnili úkoly, ale necítili stejnou vášeň jako zakladatel, který myšlenku přinesl.

16:21 Tomáš

Tuhle frustraci znám z každodenní praxe i sám na sobě.

16:29 Alice

Přesně to mě napadalo. Myslím, že s tím souzní každý lídr v jakémkoliv prostředí. Díky za tu paralelu. Jak potom vypadá vaše konkrétní intervence? Vidíte, že se něco děje, lídr se s tím pere a ostatní se cítí nedocenění. Co děláte? Řešíte to s člověkem individuálně, v rámci týmu, vezmete si ho stranou, nebo mluvíte k celé třídě? Jak to reálně uchopíte?

17:18 Taťána

Nejdůležitější je důkladně zmapovat situaci přes rozhovory a naslouchání. Studenti ji popíší a my vyhodnotíme, v čem může být problém. Podle toho zvolíme zásah. Často si připadám jako mediátor: po zmapování udělám společnou debatu a pomáhám stranám se dorozumět. Když něco řeknu jinými slovy, lépe tomu porozumějí a nemají vůči mně stejnou emoci jako vůči tomu druhému. Už vyčištění, pojmenování a vyříkání věcí pomáhá. Potom společně hledáme řešení. Mohu ho navrhnout já, ale ideálně si ho navrhnou sami.

18:23 Taťána

Často jim také pomůže uvědomit si, že je to normální. Není to tím, že jsou divní, ale zažívají úkol pracovat týmově a tyhle věci se při něm dějí. I tím se situace zklidní.

18:41 Taťána

Napadá tě něco, Tomáši?

18:44 Tomáš

V tomhle jsem asi nejsilnější. Když jim řeknu: „Tohle zažívám třikrát do roka,“ a přidám příklad, uklidní je to. Skupinku vyslechnu a řeknu jim, co se stalo mně a jak různě jsem to řešil s různými lidmi. Oni poděkují, za týden přijdou a řeknou: „My jsme se domluvili.“ Jen koukám a říkám: „Tak to jste dobří.“ Nemuseli jsme dělat skoro nic.

19:36 Tomáš

Co podle mě nefunguje, je centrální, frontální přístup. Studenti se znají a většinou jsou kamarádi. Třída funguje jako velký celek vůči nám jednomu nebo dvěma dospělým. I když se tváříme, že jsme s nimi, jsme trochu mimo. Třída má tendenci se chránit, stejně jako tým. I když mezi sebou mají nevraživost, my jsme pořád ti zvenku. Mluvit k nim spatra podle mě není funkční kvůli téhle bariéře. Nakonec si svou integritu chrání i jednotlivec. Být tím, kdo řekne, jak to má a co prožil, je pro mě velmi užitečné a asi i maximum toho, co jako mentor mohu udělat.

20:46 Alice

Odnáším si z toho několik bodů. Zaprvé doptávat se a vyslechnout. Zadruhé uznat, co cítí a co se odehrává, a zasadit to do běžného kontextu: tohle se stává. Potom dát příklad z praxe: „Mně se to děje taky, řešil jsem to takhle.“ To přináší pochopení. Mohu pomoci hledat řešení, ale tým a třída mají své mechanismy, možná nás ani nepotřebují a najdou si nejlepší cestu sami.

21:39 Tomáš

Myslím, že nás k tomu ani nepustí.

21:42 Alice

Super.

21:44 Taťána

Chci jen říct, že všechno tohle stojí čas a je potřeba s tím počítat. Bývala jsem frustrovaná, že nepracujeme a nepostupujeme podle plánu. Jenže tyhle projevy nejsou vedlejší věc. Jsou jednou z hlavních věcí, které se při skupinové práci dějí. Úkoly a programy jsou často vymýšlené právě proto, aby studenti byli ve skupinách. Týmová práce pro mě není jen forma, často je hlavním programem. Zvykla jsem si, že postup někdy není rychlý, protože se musíme zastavit a něco vyřešit, aby mohli přejít do další fáze.

22:45 Tomáš

I to je zásadní zážitek, protože v realitě je to přesně takhle. Sestavíme tým a řekneme si: „Za měsíc budeme mít hotovo.“ V půlce se to úplně zasekne, nemáme nic a jsme zpátky na bodě nula. To je realita každého našeho projektu.

23:09 Taťána

Jsem ráda, že jsi řekl zážitek, protože ten by nestačil. Je velmi důležité všechno s nimi zpětně reflektovat, pravidelně se k tomu vracet, než to zapomenou, a říkat, co se dělo. Často se dívají, jako by to nikdy nezažili. Vynoření situací a jejich pojmenování může vést k tomu, že se ze zážitku stane zkušenost. Příště si třeba poradí sami a nebudou potřebovat pomoc. Bez reflexe by to byl jen zážitek a příště by tím znovu procházeli, aniž by věděli, jak se zachovat.

24:02 Alice

Skvělé. Tuckman to popisuje jako pátou fázi vývoje týmu: ukončování nebo rozpad, kdy se uzavírá projekt a reflektujeme, co se stalo. Díky moc. Na závěr stručná otázka: jaká je vaše nejoblíbenější fáze vývoje týmu?

24:29 Taťána

Je pro mě důležité, aby týmy ideálně došly až do poslední fáze, protože se tím nejvíc naučí. Pokud mám ale říct, co mě nejvíc baví, je to utváření.

24:45 Tomáš

Nevím, jestli mě baví, ale nejužitečnější mi připadá fáze, kdy se jim něco zasekne a zjistí, že jim to mezi sebou nefunguje. Poznají, jak důležité je řešit to včas, aby se problémy nenakupily a jejich rozseknutí pak nestálo hodně energie nebo peněz.

25:13 Alice

To je pro dnešek všechno. Příště se podíváme na nejčastější záseky, náročné situace a otázky mentorů a učitelů a na to, jak na ně reagovat. Díky, čau.

25:27

Ahoj, díky. Díky, ahoj.

25:32 Alice

Za tímto podcastem stojí Adaptivio, česká společnost, která pomáhá firmám, školám i jednotlivcům měnit svět kolem sebe a nečekat přitom na souhlas. Propojuje byznys, technologie a vzdělávání, protože dobré nápady málokdy respektují organizační strukturu. Místo dalších úvah, jestli to půjde, navrhuje něco vyzkoušet.