Jak motivovat studenty

00:12 Alice

Ahoj, vítejte u podcastu Z Marsu a jeho první série Mentorem ve škole. Tentokrát na téma Jak motivovat studenty. Od mikrofonu dnes opět uslyšíte Taťánu Beránkovou Císařovou, pedagožku a tvůrkyni vzdělávacích programů. U stolu také sedí Tomáš Vavrda, zakladatel společnosti Adaptivio, podnikatel, vizionář a inovátor ve vzdělávání. Já jsem Alice Budová a tímhle podcastem vás provedu. Jsem koučka a facilitátorka pro multipotenciální jednotlivce a týmy a spolu s Táňou a Tomášem natáčíme podcast pro každého, kdo mentoruje ve škole anebo o tom teprve uvažuje.

00:51 Alice

Ahoj, Táňo.

00:53 Taťána

Ahoj, Alice.

00:54 Alice

Ahoj, Tomáši.

00:55 Tomáš

Ahoj.

00:56 Alice

Pojďme se dnes podívat na to, jak se studenty začít: jak se naladit, navázat kontakt a získat jejich důvěru, aby spolupráce fungovala. Už víme, že jste v tandemu mentora a učitele sladění, co vás čeká a jaký je cíl. Jak tedy do toho?

01:21 Alice

Rychlé mentorské otázky. Tykám, nebo vykám?

01:25 Taťána

Já bych do školy na začátku přišla s vykáním. Záleží na prostředí, ale většinou se vyká.

01:32 Tomáš

Já bych raději tykal, ale moc mi to nevychází.

01:36 Alice

Jak mám studenty oslovovat?

01:38 Taťána

Určitě je příjemné oslovovat je křestním jménem.

01:41 Tomáš

Stejně.

01:42 Alice

Dokážete si ta jména zapamatovat? Je to vůbec možné?

01:45 Taťána

Já si je naštěstí zapamatovat dokážu. Na začátku mi někdy pomáhá, když si studenti nalepí jméno na tričko, třeba na pásce.

01:59 Tomáš

Pro mě je zapamatovat si třicet lidí peklo. Mám s tím velké problémy a potřebuji nějaké pomůcky.

02:07 Alice

Co si vzít na sebe?

02:09 Taťána

Pohodlné oblečení, ve kterém se člověk cítí sám sebou. Vždycky radím něco volnějšího, protože se může potit.

02:23 Tomáš

Řekl bych něco, v čem je člověk autentický. Měli jsme ale na návštěvě i mentora, který přišel v teplácích, a myslím, že to pro studenty nebylo ono.

02:34 Alice

S botami, nebo bez bot?

02:36 Tomáš

Bez.

02:38 Taťána

Ano.

02:45 Alice

Jak se máš?

02:46 Alice

Ano.

02:48 Alice

To je výborné.

02:53 Alice

Táňo, řekneš nám na začátek, jak je to s motivací? Jak funguje? Dají se studenti motivovat?

03:00 Taťána

To není na začátek úplně jednoduchá otázka, ale pusťme se do toho. Nejlepší je, když se děti pro věc zapálí zevnitř. Chtějí ji dělat a člověk nemusí používat vnější pobídky, jako jsou odměny a tresty. Takto zjednodušeně řečeno. Jak toho ale dosáhnout? Doporučuje se začít jednoduše, aby studenti mohli zažít úspěch. To není jen náš výmysl, vychází to z literatury o motivaci. Je dobré začít hrou nebo jednoduchými otázkami, aby věděli, že v daném tématu mohou uspět.

03:53 Taťána

Druhé pravidlo je dělat některé věci podobně. Například začínat a končit hodiny stejným způsobem. Je to předvídatelné a nemusíme ztrácet čas vysvětlováním stále nových metod a přístupů. Mentor může na začátku položit pár otázek: co studenti dělali a jak se jim podařily úkoly z minula. Na konci může přijít shrnutí toho, co dnes udělali a co chtějí dělat příště. I tyhle dvě jednoduché, opakující se věci pomáhají dětem se zorientovat, aby neztrácely energii pochopením různých přístupů a metod.

04:40 Taťána

Potom je dobré nastavit pevná pravidla práce, důležitá pro třídu i mentora. Nemá jich být moc, navrhuji třeba tři. Je potřeba důsledně hlídat jejich dodržování, aby děti věděly, že platí. Měla by se týkat například skupinové práce a podporovat bezpečné prostředí ve třídě. Naše pravidla jsou třeba: „Když někdo mluví, věnuji mu plnou pozornost.“ „Když pokládám otázku, dívám se na člověka, kterému ji pokládám.“ „Při hodinách nejím.“ Pravidla by měla reagovat na dění ve třídě a na to, co studentům brání soustředit se nebo spolupracovat.

05:34 Taťána

Poslední pravidlo je pro nás jedním z nejdůležitějších: aby studenti přijali to, na čem pracují, za své. Mají mít možnost spolurozhodovat o co nejvíce věcech, a cítit za ně tak odpovědnost. Například je dobré předem se domluvit, jak se budou přijímat rozhodnutí nebo hlasovat, aby věděli, jak to bude probíhat.

06:07 Alice

Díky. Vidím v tom hodně paralel s dospělým životem, mezilidskou komunikací i prací s týmy ve firmách. Rezonuje se mnou téma motivace: jak lidi povzbudit, aby sami chtěli, nebyli tam z donucení a nemuseli jsme je k něčemu navádět. Tomáši, co užitečného si do školy přinášíš z praxe ve firmě? Jak studenty povzbudit či stimulovat, aby je to bavilo a zajímalo? Máš k tomu ještě něco?

06:55 Tomáš

To nejde. Mohu chtít, aby někdo chtěl, ale nemohu zařídit, aby skutečně chtěl. To si samo o sobě odporuje. Když někdo chce, vychází to zevnitř a nikdo ho k tomu nepřesvědčí. Jediný způsob, kterým se s tím umím vyrovnat, je nastavit prostředí, ve kterém ta chuť buď vznikne, nebo nevznikne. Právě v tom se mi zkušenosti z obou prostředí hodí: něco si beru ze školy do firmy a něco z firmy do školy. Je pro mě důležité, aby lidé zůstali lidmi.

07:37 Tomáš

To, co říkala Táňa, jsou klasická pravidla, na která všichni dbáme. Když ale zůstanou jen pravidly, bude to příliš technické: pravidlo jedna, pravidlo dvě, tenhle a tamten způsob. Pozornost si věnujeme proto, že se chceme vzájemně vnímat. Z toho pak vzniká dobrá energie a práce. Technika nám to může připomenout, ale důležitý je opravdový zájem o to, co student dělá, na čem pracuje a jestli ho to baví. Pokud ne, v čem je problém? Možná je špatně zvolené téma nebo se dnes necítí dobře. Může to být tisíc věcí. Zkusme po tom pátrat, zeptat se nebo pozorovat. Tím mu věnujeme skutečnou pozornost a díky tomu to funguje. Samotné upřené sledování nenahradí zájem o něj.

08:51 Tomáš

Záleží tedy na prostředí, které vytvoříme, a na tom, jestli se v něm studenti cítí dobře. Teď jsme se například rozhodli začít první hodinu u nás v kancelářích místo ve škole. Bylo vidět, že to studentům dodalo úplně jinou energii. Sami říkali, že místo lavic sedíme kolem kulatého stolu a mají pocit, že se opravdu začíná něco dít. Doufám, že jim to dodá chuť. Jediné, co jsem pro to mohl udělat, ale bylo nastavit prostředí. Zbytek je na nich.

09:29 Alice

Slyším v tom řadu věcí. Vypíchnu některé z nich a možná doplním to, co používám sama. První je snaha porozumět a projevit zájem. Pro kohokoli může být silným podnětem vidět, že je zájem opravdový a otázka není jen formální. Druhá věc je jít příkladem: jak spolu v tandemu komunikujeme, jak reflektujeme sebe a svou práci, jak jsme k sobě laskaví a věnujeme si pozornost. Studenti a mladí lidé se nejvíc učí nápodobou.

10:27 Alice

Napadly mě ještě dva body. První je vysvětlit, proč to pro ně může být užitečné a proč to po nich chceme, aby to nebyl jen pokyn. Už samotné sezení ve škole může v někom vyvolat pocit: „Zase po mně něco chtějí.“ Přitom to má v celém procesu nějaký význam. S tím souvisí druhý bod: podívat se na společný cíl. Kam nás to dovede, co nám to přinese a co si můžeme odnést jako tým či třída, případně do dalších vztahů a života? Souhlasíte s tím?

11:20 Taťána

Souhlasím.

11:21 Taťána

Už jsi částečně odpověděla a přínos je z toho zřejmý. Přijde mi důležité říct, že studenti tyhle věci ještě neumějí. Mentor může jít do školy s očekáváním, že tam je třicet mladých lidí, kteří to zvládají. Jenže tak to není. Ten pocit možná vzniká i proto, že jsou v přesile, jsou tam doma a já přicházím jako host. Je důležité si uvědomit, že se díky mentorovi mohou ocitnout v úplně jiné podobě výuky, než na jakou jsou zvyklí. Rozvíjejí se při ní jinak a teprve se to učí. Právě proto jsou ve škole a mentor k jejich rozvoji může výrazně přispět.

12:19 Taťána

Druhá důležitá věc souvisí s pravidly a vším, co jsme zmiňovali. Aby měla návštěva mentora co největší dopad, potřebují ho děti vnitřně přijmout. Pak si z jeho rad, směrování a provázení vezmou víc, než když ho vnímají jako vnější prvek, který tam něco dělá.

12:49 Tomáš

Napadá mě k tomu, že vysvětlovat proč, jak jsi říkala, je hodně racionální přístup a často se používá. Mentor ale může díky tomu, že je ve třídě jiný, využít svou silnou stránku: působit vlastní energií. Někdy nemusí vysvětlovat. Do něčeho se pustí a studenti jdou za ním, pokud je to autentické.

13:23 Alice

Táňo, mluvila jsi o bezpečném prostředí. Tomáši, ty mluvíš o příjemném prostředí, které vytváříme, aby se studenti mohli učit a byli motivovaní. Mohli byste stručně vybrat několik principů, kterými ve třídě bezpečné prostředí vytváříte?

13:48 Tomáš

Prostředí podle mě nemusí být nutně příjemné. Bezpečí vychází z různých věcí, například z mého sebevědomí. I když situace nepůsobí bezpečně ani příjemně, mohu vystupovat jistě, věřit sobě i studentům a chovat se, jako by šlo o běžnou věc. Dávám tím najevo, že ji společně zvládneme. To je jeden ze způsobů: nepůsobit rozhozeně a nedávat předem najevo, že jim to nepůjde a dopadne to špatně.

14:31 Taťána

U mě to vychází i z principů, které jsem uváděla na začátku. Nezačínat těžkými úkoly, aby studenti hned nedostali strach, že je nezvládnou. Rozdělit práci do postupných kroků a dostatečně často dávat zpětnou vazbu, aby mohli svůj postup upravit a dojít k cíli. Chyby používat jako podnět k hledání jiné cesty a věnovat jim dost reflexe. Nehnat studenty pořád dopředu, ale ohlížet se s nimi, navykat je na to a pomáhat jim porozumět vlastním postupům. Důležitá jsou i pravidla, ke kterým se důsledně vracím. Ve velké skupině se ještě neumějí dobře koordinovat a potřebují pomoct. Když vidím něco, co ruší nebo může ublížit, nepřecházím to.

15:42 Tomáš

Důležitá je důvěra, která se buduje postupně. Když hned na začátku skočíme do propasti, možná to všichni přežijeme, ale budou čekat, že příště přijde další hrůza. Chce to postupovat po kouskách, aby zjistili, že to s nimi myslíme dobře, i když jsou úkoly těžké. Dávkování, o kterém mluví Táňa, pomáhá. Po nějaké době už věří, že i když jdeme do něčeho nepříjemného, nejspíš to má smysl a bude dobré to zkusit.

16:24 Alice

Mě hodně zaujalo chybování. U sebe i u dospělých, se kterými pracuji, často vnímám zakořeněnou představu, že chyba je problém, za který se musíme stydět a kterému se máme vyhýbat. Mám radost, když slyším, že můžeme mladším lidem pomoct tento předpoklad nemít. Každá chyba je podnět, díky kterému se mohu naučit něco dalšího. Bez chyb to nejde. To je moc fajn.

17:05 Alice

Mluvíme o mentorování, ale napadá mě, že ho nelze úplně oddělit od dalších technik. Ne vždy stačí mentoring. Občas je potřeba něco vysvětlit, říct, jak to je, nebo poskytnout základ. Mohli byste stručně vysvětlit rozdíly mezi učením, mentorováním a koučováním? A jak poznat, kdy kterou techniku použít?

17:45 Taťána

Pro mě se to prolíná. Už ani nedokážu učení vnímat jako něco odděleného od mentorování, koučování a provázení, protože do něj tyto techniky výrazně pronikly. Učení pro mě neznamená, že třídě něco frontálně předávám. Podle problému volím způsob práce se třídou i svou vhodnou roli.

18:26 Taťána

Mentorování je pro mě situace, kdy vystupuji jako odborník. Věci rozumím, mám s ní zkušenosti a ve vhodnou chvíli mohu dát radu. Koučování používám i v oblastech, kterým tolik nerozumím a není to podstatné. Třeba když student v individuálním projektu zkoumá dostihové prostředí, které neznám. Vhodnými otázkami mu pomáhám plánovat postup projektu, aby došel k cíli. Cestu si se mnou vytyčí, ale jde po ní sám.

19:06 Alice

Napadá mě k tomu technika nechat člověka trochu se v tom vykoupat. Když jsem se učila plavat, hodili nás do vody a šťouchali do nás bidlem. Na to dobré vzpomínky nemám. Zároveň ale chápu, v čem může být užitečné nechat studenty něco si skutečně prožít a ověřit si, kde narážejí. Tomáši, tuším, že k tomu budeš mít co říct. Používáš to?

19:50 Tomáš

Používám, ale nemám bidlo. To není moje oblíbená metoda. Také jsme měli spolužáka, kterého hodili do vody a pak do něj šťouchali bidlem. Nebyl z toho zrovna nadšený a myslím, že to jeho zdravému vývoji nepřispělo.

20:08 Alice

Jak to tedy udělat správně, aby se člověk cítil bezpečně a zároveň si mohl učivo vyzkoušet v praxi?

20:16 Tomáš

Nedělám to samoúčelně. Nechci je někam strčit jen proto, aby se v tom vykoupali a něco zažili. Vycházím z toho, že jim danou věc lépe vysvětlím, když si ji prožijí a pak o ní můžeme mluvit. Často je nejméně polovina zážitku emoce, kterou samotným vysvětlením nezažijí. Můžeme si hodinu vysvětlovat pravidlo „Dělejte chyby“ nebo „Fail fast“, ale tím nezažijeme, jaké to je udělat chybu a co s ní potom. Jde tedy o vytvoření takového zážitku.

21:00 Tomáš

Ten přitom ani nemusí působit obtížně. Není to házení do vody a šťouchání bidlem. Něco se děje, studenti zjistí, co zažili, a někteří z toho mohou být trochu vyvedení z míry. To nikdy předem nevíme. Někdo je v určité situaci překvapivě silný, sám ji reflektuje a hned pochopí, o co šlo. Člověk s tím nemá žádnou práci. Jiný působí velmi sebevědomě, říkáme si: „Tenhle tím projde jako nůž máslem,“ ale vrátí se úplně rozhozený, nebo do ní ani nejde.

21:40 Tomáš

Občas zkusím trochu pošťouchnout. Je ale dobré, že mám Táňu, která zná i širší souvislosti. Ví třeba, že někdo jen působí sebevědomě, ale ve skutečnosti má problém do podobných akcí vstupovat. Nenápadně mi řekne, že další pobízení je zbytečné nebo by nedělalo dobrotu, a poradíme se, co dál.

22:11 Tomáš

I to je ale samo o sobě důležitý zážitek. Z jakékoli situace dokážu vytěžit něco k učení. Když někdo něco udělá skvěle, můžeme reflektovat, co by šlo ještě lépe. Když se ani neodváží, můžeme mluvit o tom, jaké to pro něj bylo a proč, aby tomu porozuměl. Jestli takové věci opravdu nechce dělat, nebo má nějaký blok a co by mu pomohlo ho překonat.

22:48 Taťána

Přijde mi dobré neříkat studentům hned: „Teď jdete podnikat,“ ani jim od začátku nepopisovat celou věc až do konce. Lepší je začít malými kroky. Nejvíc si užívám chvíli, kdy už něco dělají, procházejí úkoly a nic netuší. Zeptáme se: „Víte, co teď děláte?“ Odpovědí: „Ověřujeme problém.“ A my řekneme: „Teď podnikáte.“ Jejich výrazy jsou neuvěřitelné. Už jsou v tom, už plavou, a ani to nevěděli.

23:25 Alice

To je hezké. Slyšela jsem v tom i něco, na co jsem citlivá: každý může potom potřebovat určitou péči. Je dobré dívat se individuálně na to, jak situací prochází, protože ze stejného experimentu si může každý odnést něco jiného. V dalších dílech se budeme věnovat tomu, jak řešit nestandardní situace nebo jak reagovat, když u někoho zaznamenáme reakci, která potřebuje péči.

24:00 Alice

Je něco, co byste rozhodně nedoporučili pro první den setkání se studenty?

24:07 Taťána

Mluvit o těžkých úkolech a představit jim harmonogram až do konce roku.

24:19 Alice

Tomáši, něco, co se ti neosvědčilo?

24:21 Tomáš

Sám to nedělám, ale už jsem to viděl: mluvit jen o sobě.

24:25 Alice

A na závěr by mě zajímalo, jak mentor pozná, že si u třídy získal důvěru?

24:31 Tomáš

Zvlášť pro sebekritického člověka je to těžká otázka. Minulý týden jsme začali učit v kanceláři. O přestávce se studenti rozutekli a začali využívat různé místnosti a věci, které tam máme. Máme tam klavír a začali na něj hrát. Říkal jsem si: „To je na první setkání obrovská důvěra.“ Asi polovinu studentů jsme tedy znali už z loňska. Přesto bylo vidět, že se tam cítí dobře. Mohli jít ven nebo si někde v koutku povídat, ale pohybovali se tam jako doma. Pro mě to byl velký důkaz, že už mezi námi nějaká důvěra je.

25:44 Alice

Děkuju vám moc. Přijde mi to inspirativní a opět se to dá přenést do běžného života. Představuji si, že naslouchat, projevit zájem a vlastní lidskost, nesnažit se dokázat svou pravdu, ale klást otázky, může být dobrý základ, kterým se nic nezkazí.

26:13 Alice

Jsme na konci dílu Jak motivovat studenty. Příště se podíváme na práci s celou skupinou, protože nejde jen o soubor jednotlivců. Mezi studenty vznikají různé vztahy a skupinová dynamika. Právě tomu se budeme věnovat. Děkuju vám mockrát, ahoj.

26:36

Ahoj a díky. Ahoj.

26:41 Alice

Za tímto podcastem stojí Adaptivio, česká společnost, která pomáhá firmám, školám i jednotlivcům měnit svět kolem sebe a nečekat přitom na souhlas. Propojuje byznys, technologie a vzdělávání, protože dobré nápady málokdy respektují organizační strukturu. Místo dalších úvah, jestli to půjde, navrhuje něco vyzkoušet.